Odměna řediteli příspěvkové organizace se stává nárokovou složkou platu schválením radou obce. Nelze ji dodatečně zrušit.
(Judikát Nejvyššího soudu ČR 21 Cdo 2144/2016)
V daném případě se jedná o soudní spor o odměnu 100.000,- Kč, kterou schválila rada města řediteli Domova důchodců, příspěvkové organizace města, v říjnu 2013. Odměna však nebyla řediteli přes schválení k tomu oprávněným orgánem vyplacena. V lednu 2014 byl navíc z funkce odvolán. Protože odměnu ani poté neobdržel, podal dotyčný na Domov důchodců žalobu, a žádal, aby mu 100.000,- kč bylo uhrazeno. Žalobcem byl tedy odvolaný ředitel, žalovaným Domov důchodců, a předmětem žaloby bylo oněch 100.000,- Kč odměny.
Domov důchodců u soudu prvního stupně uspěl, ale krajský soud rozsudkem ze dne 1. 2. 2016 č.j. 8 Co 196/2015 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že Domov důchodců je povinen zaplatit žalobci částku 100.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně od 1. 1. 2014 do zaplacení a současně rozhodl o tom, že žalovaná příspěvková organizace je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 32.532,30 Kč a na nákladech odvolacího řízení 18.068,- Kč. Částka se tedy pro žalovanou navýšila o cca 50%. Tedy Domov důchodců ve sporu neuspěl, a proto se obrátil na Nejvyšší soud České republiky. Ten došel k závěru, že rozsudek je správný, a žalobce má na odměnu právo.
Průběh sporu u okresního soudu
Žalobce argumentoval zejména tím, že mu bylo vyplacení uvedené částky jako odměny schváleno usnesením Rady města, čímž se odměna stala nárokovou složkou jeho mzdy, a že pozastavení její výplaty bylo protizákonné. Nesouhlasil také s tím, že důvodem, že mu odměna nebyla vyplacena, mělo být i to, že žalovaná příspěvkové organizace neobdržela od města příkaz k jejímu vyplacení.
Žalovaná nárok žalobce neuznala, neboť Rada města Roudnice nad Labem sice dne schválila vyplacení uvedené odměny, avšak ze strany osoby jednající za město Roudnice nad Labem nebyl učiněn žádný úkon, kterým by byla odměna žalobci přiznána, a proto žalobci nevznikl na vyplacení odměny vůči žalované právní nárok. Žalovaná dále poukázala na to, že žalobce byl poté odvolán z funkce ředitele žalované. Okresní soud dal žalované za pravdu, a nárok žalobce neuznal. Krajský soud to však zcela změnil, a konečný verdikt pak vynesl NS ČR v citovaném judikátu, který může být pro obce dobré znát pro obdobné situace.
Za zmínku stojí uvést, čím argumentoval okresní soud, protože se do dotýká nedokonalosti zákona o obcích. Okresní soud došel k závěru, že žalobci nevznikl nárok na vyplacení odměny ve výši 100.000,- Kč, neboť zástupce zřizovatele žalované (starosta města) nevydal konkrétní rozhodnutí o přiznání této odměny, přičemž dopis starosty, kterým ,,potvrdil schválení vyplacení odměny 100.000,- Kč“, nelze za takové rozhodnutí považovat. Podle soudu prvního stupně v usnesení Rady města jednak chyběly konkrétní údaje o výši, splatnosti odměny a o důvodech k jejímu přiznání, jednak podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009 sp. zn. 30 Cdo 3049/2007 samotné rozhodnutí rady obce není právním úkonem, nýbrž jde o materiálně právní podmínku pro vyjádření vůle obce navenek starostou nebo místostarostou. (obdobně jako je tomu u prodeje nemovitostí).
Jinými slovy vyslovil názor, že i když odměnu schválila rada města bez konečného rozhodnutí starosty, není na její vyplacení nárok, navíc když v usnesení nebyla konkrétní částka.
Krajský soud: Všechno je jinak
Odvolací krajský soud však byl opačného názoru. Vycházel z toho, že je nutné odlišovat situaci, kdy rada obce rozhoduje, zda bude s třetí osobou uzavřena smlouva o prodeji nemovité věci (vůle obce musí být v takovém případě aprobovaným způsobem projevena), od rozhodování rady obce o interní záležitosti, kdy její rozhodnutí samo o sobě způsobuje určité právní následky, ačkoliv nejde o právní úkon.
Odvolací soud tedy došel k závěru, že v posuzovaném případě vznikl žalobci nárok na vyplacení odměny 100.000,- Kč již na základě usnesení Rady města, neboť rozhodnutí v pracovněprávní oblasti mohla vůči žalobci činit výhradně Rada obce, a že ke vzniku tohoto nároku nebyl nutný další ,,dovršující“ úkon starosty nebo kohokoliv jiného, tedy že pokyn od starosty či pověřeného zaměstnance k výplatě odměny představuje pouze administrativní opatření bez vlivu na existenci nároku. Poklud jde o výši odměny, tak uvedl, že členové rady věděli výši odměny, tedy že úkon byl určitý, aniž byla částka přímo v usnesení. Usnesení tedy založilo podle krajského soudu žalobci nárok na vyplacení odměny ve výši 100.000,- Kč.
Nejvyšší soud ČR: odvolací soud má pravdu
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítala, že odvolací soud se svým závěrem o tom, že žalobci již na základě usnesení Rady města vznikl nárok na vyplacení odměny ve výši 100.000,- Kč, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2005 sp. zn. 32 Odo 11/2004 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009 sp. zn. 30 Cdo 3049/2007).
Z té jednoznačně vyplývá, že samotné rozhodnutí zastupitelstva nebo rady obce není právním úkonem, ale představuje pouze materiálně právní podmínku pro vyjádření projevu vůle, který činí starosta, a v posuzovaném případě starosta města projev vůle obce vůči žalobci neučinil). Namítala rovněž neurčitost usnesení rady města, tedy že není zřejmé, jakému zaměstnanci a v jaké výši byla odměna přiznána, a že chybí také údaj o splatnosti.
Dovolatelka dále poukázala na to, že odvolací soud se nevypořádal se skutečností, že Rada města revokovala své usnesení jiným usnesením, a navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud ČR však dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Rada města Roudnice nad Labem přijala usnesení, jímž schválila vyplacení odměny řediteli žalované dle návrhu. Uvedené usnesení však bylo revokováno pozdějším usnesením Rady města a současně byla pozastavena výplaty této odměny. K žádosti žalobce o informace sdělil starosta města dopisem žalobci, že mu byla usnesením rady obce schválena odměna ve výši 100.000,- Kč, avšak Rada města rozhodla usnesením o pozastavení výplaty této odměny. Dopisem sdělila žalobci na základě jeho výzvy k okamžitému vyplacení odměny ve výši 100.000,- Kč mzdová účetní žalované, že od města dosud neobdržela příkaz k vyplacení uvedené odměny. Žalobce byl z místa ředitele žalované odvolán usnesením Rady města, odměna mu nebyla vyplacena.
Podle nejvyššího soudu ČR je pojednávanou věc třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že se žalobce domáhá zaplacení odměny, o níž bylo rozhodnuto usnesením Rady města – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, a dále podle zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů a podle zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
Odměna je nenárokovou složkou platu, zaměstnanci na ni vzniká nárok – bez ohledu na splnění dalších předpokladů pro její poskytnutí uvedených v ustanovení § 134 zák. práce – až na základě zvláštního rozhodnutí zaměstnavatele o jejím přiznání. Tímto rozhodnutím ztrácí odměna svou nenárokovou (fakultativní) povahu a zaměstnavatel je povinen tuto složku platu zaměstnanci vyplatit, neboť jsou splněny všechny podmínky pro její poskytnutí.
V posuzovaném případě bylo mezi účastníky sporné, zda již usnesením Rady vznikl žalobci nárok na vyplacení mimořádné odměny ve výši 100.000,- Kč, aniž by byl vyžadován projev vůle starostou obce vůči žalobci. Pro zodpovězení této otázky bylo rozhodující, zda uvedené usnesení Rady města představovalo rozhodnutí o odměně ve smyslu ustanovení § 134 zák. práce, jímž by se odměna ve výši 100.000,- Kč stala nárokovou složkou platu žalobce.
Dovolací soud vyšel při svém právním posouzení z toho, že oprávnění rozhodovat o právních úkonech (právních jednáních) obce, tj. o tom, zda a případně jaký právní úkon obec učiní, bylo v době, kdy se podle tvrzení žalobce stala nárokovou složkou jeho mzdy odměna ve výši 100.000,- Kč, rozděleno mezi zastupitelstvo obce a radu obce.
Zastupitelstvo obce rozhodovalo o nejzávažnějších právních úkonech, taxativně vypočtených v ustanoveních § 84 a 85 zákona o obcích, rada obce o záležitostech uvedených v ustanovení § 102 zákona o obcích a o všech ostatních právních úkonech pokud nebyly vyhrazeny zastupitelstvu obce nebo pokud si je zastupitelstvo obce nevyhradilo. Zastupitelstvo obce ani rada obce však nemohly vystupovat jménem obce navenek; toto oprávnění přísluší výlučně starostovi a v době jeho nepřítomnosti místostarostovi. Starosta (místostarosta) obce přitom nemohl vytvářet vůli obce; byl oprávněn pouze tuto vůli (přijatou zastupitelstvem obce nebo radou obce) navenek sdělovat a projevovat.
Rozhodnutí zastupitelstva obce nebo rady obce je třeba v daných souvislostech považovat za zákonem stanovenou podmínku právního úkonu (condicio legis); absence takového rozhodnutí způsobuje absolutní neplatnost právního úkonu, který starosta (místostarosta) jménem obce učinil. Rozhodnutí rady obce není – jak vyplývá z výše uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu – právním úkonem, přesto jde o rozhodnutí o vůli obce, jímž je starosta (místostarosta) vázán. Je-li rozhodnutí rady obce učiněno, starosta (místostarosta) musí tuto vůli obce sdělit navenek, ledaže rada své rozhodnutí změní nebo zruší. Starosta je rozhodnutím rady konstituujícím nárok zaměstnance na mimořádnou odměnu vázán a nemůže je měnit, nebo nahrazovat vlastním rozhodnutím. K odepření účinků rozhodnutí rady však nemusí dojít jen výslovnou změnou již přijatého rozhodnutí rady, či jejího nahrazení originálním rozhodnutím starosty, ale i faktickou nečinností starosty, který bez ospravedlnitelného důvodu vyčkává se sdělením rozhodnutí rady o přiznání mimořádné odměny dotčenému zaměstnanci.
Projev vůle starosty (místostarosty) navenek tedy představuje jen formální dovršení právního úkonu, jehož absence nemá vliv na vznik nároku zaměstnance na vyplacení odměny podle ustanovení § 134 zák. práce, jestliže zaměstnanec získal legitimní očekávání, že mu bude odměna poskytnuta, neboť se o schválení odměny radou obce již dříve dozvěděl. Uvedený závěr chrání zaměstnance před situací, že by (ne)vyplacení odměny záviselo na uvážení starosty (místostarosty), který by tímto mohl měnit vůli rady, případně ji nečinností fakticky vyloučit.
V posuzovaném případě bylo prokázáno, že žalobce se ještě před revokací rozhodnutí o přiznání mimořádné odměny Radou města dozvěděl, že mu Rada města schválila vyplacení odměny, a proto se již toho dne stala odměna nárokovou složkou jeho platu. Na uvedeném závěru nemůže nic změnit skutečnost, že Rada města zrušila své dřívější usnesení, neboť žalobce před zrušením tohoto usnesení získal legitimní očekávání, že mu bude odměna poskytnuta (o rozhodnutí rady o odměně se dozvěděl). Z dopisu starosty vyplývá, že rada města schválila žalobci vyplacení odměny ve výši 100.000,- Kč, a proto je pro právní posouzení věci bez významu rovněž to, že v usnesení Rady města není uvedena výše odměny.
Důležité závěry:
V oblasti pracovněprávní je rozhodovací praxe NS ČR odlišná. Schválením odměny se tato stává nárokovou složkou platu, a nemůže na tom nic změnit ani následné zrušení tohoto usnesení nebo fakt, že starosta (místostarosta), právní úkon nepodepíše, nebo k němu nedá pokyn. Nárokovou složku se stává odměna již samotným schválením a sdělením zaměstnanci. V usnesení nemusí být ani částka, je-li v návrhu. Je to tedy něco zcela jiného, než například u prodeje nemovitostí. Před podpisem kupní smlouvy nemá kupující na prodej nárok, a usnesení lze i zpětně rušit. I pracovněprávních nároků nikoli. Úkon by musel být natolik nekvalitní nebo z jiného důvodu nezákonný, že by mohl být eventuálně shledán pouze za neplatný – třeba i z důvodu rozporu s dobrými mravy (např. výplata odměn před volbami apod). Je tedy nutné být při schvalování pracovněprávní úkonů, v tomto případě odměn, na půdě orgánů obcí obezřetní. Dané město muselo jednak vyplatit danou odměnu, jednak uhradit cca 50.000,- Kč soudní náklady.
Tento judikát Nejvyššího soudu ČR je tedy v praxi velmi důležitý pro odlišení občanskoprávního rozhodování obcí (např. ony prodeje nemovitostí), a pracovněprávních úkonů. Jsou zde diametrální rozdíly právních výkladů.
Mgr. Jana Zwyrtek Hamplová
Judikát bude součástí e-knihy „Jménem zákona…“, která bude populární formou mapovat padesát rozsudků pro obce a města. Na její vydání budete upozorněni.